Život je od toho, aby se žil.
Mám hroznou chřipku. Vařím polévku, ve sklenici mám rozpuštěnou šumivou tabletku laktobacilů a přemýšlím o svém kynologickém ukončení sezony 2016. Záměrně jsem loni nepsala o našich úspěšně složených zkouškách, protože jsem byla smutná a zárověň naštvaná.
Lidé rádi píší o svém úspěchu, rádi se pochlubí na sociálních sítích. Jsem stejná....také mě těší, když se nám něco povede a je to podle mě přirozená lidská vlastnost mluvit o svých vítězstvích. Pro mnohé z nás je horší psát o svých prohrách, o tom, že se nám v životě něco nepovedlo. Někdy je těžké si přiznat sami sobě , že jsme něco projeli na plné čáře, natož to přiznat na veřejnosti. Asi jsem trochu jiná....no posuďte sami.
Letos slavíme 10. výročí společného života s dobrmanem. Za těch 10 let jsem se toho hodně naučila a hlavně změnila určité názory. Hlavní důvod byl ten, že se moje první dvě dobrmanky nedožily důchodového věku a odešly mladé na rakovinu. Nepatřím mezi chovatele, kteří si pořídí další štěně a mávnou nad odchodem svého přítele rukou se slovy, že to je prostě život.
Když mi umřela Sorbonka, slíbila jsem jí, že se vrátím na plac...
na její počest, že tu se mnou byla těch krásných, krátkých 5 let.
Letos na podzim jsem tento slib splnila a přihlásila nás na mistrovství republiky dobrmanů. Mým úkolem bylo Berkeley na závod co nejlíp připravit a prostě VYJET. Nesedět doma, nedělat chytrou za stolem (takových je tady dost), ale makat, na ten závod se přihlásit a závodit.
Když jsem byla malá a někde potkala starého psa, myslela jsem na něho i na jeho pána s lítostí. Jaká je to radost mít psa, který už člověku nestačí? Připadalo mi, že potom už má člověk se psem jen samé starosti. Nic si s ním už nemůže užít. Dnes už vím, že jsem nic nechápala.
Ano, je pravda, že starý pes mívá lecjaká omezení a zdravotní problémy. Jeho kožich už není tak hustý a lesklý, oči nezáří, klouby pobolívají a kolikrát mu ujde dokonce i klapnutí ledničkových dveří, protože ani sluch není, co býval.
Právě jsme odchovaly dva vrhy E a F těsně za sebou. Náročné 4 měsíce psí mateřské dovolené. Někdy jsme si s manželem sáhli až na dno, protože ono skloubit naší práci, zimní odchov štěńat v obýváku, operaci mého kolene a nemocné rodiče bylo opravdu náročné. Ale na druhou stranu máme obrovskou radost z nových štěńátek , našli jsme super majitele nejen v Čechách, ale máme štěňata na Slovensku, v Rakousku a Německu.
Někdy si pokládám otázku co je lepší.....mít dobrmana, který nemusí cizí lidi a cizí psy a nebo dobrmana , který miluje vše živé?
Obě povahy mají svá úskalí. Obě povahy zde popsané mám doma.
Luxa nepotřebuje ke svému spokojenému životu nikoho cizího, miluje jen míček, svého pána a rodinu. Naopak Berkeley má srdce na dlani. S každým by se kamarádila, až to někdy přeháněla. Schválně to píšu v času minulém, protože jsem jí musela naučit, že se venku ke každému hned neletí a neskáče se mu na hlavu.
Cesta za Gitánem
Konečně jsem se dočkala. Dlouho očekávané hárání, které mělo přijít v prosinci je tady a tak pečlivě od začátku hárání zapisuji každý další započatý den. Deváty den, jen tak pro jistotu, nechávám Kim udělat progesteron. S jakým překvapením přjímám ze sluchátka zprávu, že progesteron je 4,1 a za dva dny prý bude ten správný čas na krytí. Je sobota a tak máme čas v klidu sbalit vše potřebné.
Vyrážíme v sestavě já, Jirka a obědobrmanky v pondělí brzy ráno, protože nás čeká 9 hodin v autě a chceme dorazit k Manfredovi a Roswitě Kurze ještě za světla.
Trochu nás převezlo počasí a z neděle na pondělí napadlo 15 cm sněhu a tak cesta v Čechách nejde podle časového plánu. Nám to ale zas tak nevadí, dobrmanky spí a naše krabice zvládla už horší sněhové podmínky.....musím zde odskočit od tématu kvůli vysvětlení, že krabice je naše berlingo. Jednou ho takhle pojmenovala jedna moje kamarádka a tak mu to zůstalo dodnes.
S přechodem přišlo i lepší počasí a čím víc se blížíme do vnitrozemí, tím nám zlepšuje náladu sluníčko.
Absolvujeme po cestě dvě čurací přestávky. Do Warsteinu přijíždíme v půl čtrté a moc vlídně nás počasí nevítá.
Ubytování máme díky Manfredovi zajištěné, bydlíme v nedalekém penzionu s milou majitelkou.
Progesteron díky té dlouhé cestě místo aby stoupal, tak klesal a tak na krytí je brzy. Ve středu odjíždíme na veterinární kliniku, kde nám paní doktorka sděluje, že správná doba přijde za 2-3 dny.
Máme čas a tak povídáme s Manfredem o stopách. Abych to upřesnila, Manfred povídá, Jirka mi překládá a já jenom souhlasně kývám hlavou. Z povídání přecházíme na praktické ukázky v obýváku. Zajímá mě, jak se šlapou stopy na vrcholových závodech, jakou metodou Manfred učí malá štěňátka, jak by odstraňoval určité zlozvyky psa při stopování, nebo spíš bych to řekla jinak - jak by ostraňoval chyby, které ho psovod (v tomto případě já) blbě naučil, atd.atd.
Protože je Manfred stopařský nadšenec, nezůstáváme jen v obýváku u teorie. Máme čas se věnovat stopám i v terénu. Terény jsou sice dost mokrý, první stopu jsme šlapali na poli a nepřeji vám nás vidět,jak jsme vypadali, ale jinak na trávě to šlo.
Manfred, když viděl, jak šlapu lomy, spráskl ruce. V Německu se šlapou lomy trochu jinak než mě učili u nás v Čechách a tak jsme tomuto tématu věnovali část jednoho odpoledne.
Tady mi Manfred šlape stopu - 7 úseků a 6 lomů.
Manfred na stopě se svojí fenkou Indi.
No a to jsme my se Sorbonou. Sorbona leží u posledního předmětu, ale práce jí ještě neskončila. Manfred zastává názor, že stopa nesmí končit předmětem a tak zkoušíme jeho metodu a musím říct, že se mi moc líbí.
Jestli jste dočetli článek až sem, tak musíte nabýt dojmu, že jsme jeli na nějaký stopařský seminář. Po několikaleté zkušenosti se semináři musím říct, že tento byl jeden nejlepších. Troufnu si i říct, že nebyl s Manfredem poslední.
Jinak priorita bylo krytí a ten náš den "D" přišel v pátek, kdy jsme bez problému nakryli. Sorbona měla v autě vztek, že si užívá jen Kim a tak se nám pomstila tím, že rozkousala pelech. Můj pohár trpělivosti tímto jejím činem přetekl a tak ještě před odjezdem měříme auto a objednáváme u německé firmy Heyermann do auta hliníkové kennely.
Domů se vrácíme pozdě v noci, na tachometru máme natočíno 1735 km. Jsme sice unavení, ale šťastní, že jsme dorazili v pořádku, že nás ta naše krabice nikde nenechala ma holičkách a hlavně doufáme, že se štěňátkama. Jestli bylo krytí opravdu úspěšné se dozvíme koncem února.
Tohle počasí fakt nemusím.
Včera jsme ze cvičáku přišli jak největší prasata. Komu to evidentně nevadilo, byly holky. Já je musela vykoupat, vše vyprat a odbahnit. Na koupání se moc netvářily, ale pak vyvalovat pupky na sedačce...to jóó 
.......Myslím, ale že jsme na tom všichni stejně, takže přeji zdárný boj s bahnem !!!!
Na fotkách Kim (Jixa od Dvou lvů) po tréninku poslušnosti, vzadu naše Sorbonka (Hermína Zkanape).
Axl Rose Ebony Queen.
Poslední adventní neděli jsme se Jirkou a holkama jeli podívat na Axla Rose, který je z našeho Áčkového odchovu. Vendulka a Vojta jsou strašně prima a Axl se má u nich jak v bavlnce.
Udělali jsme okruh přírodou, Hermína s Axlem lítali po okolí, jen Kim musela na vodítku ( přece jen ta rozřízlá nožka není úplně v pořádku ), ochutnali jsme Vendulky cukroví (peče opravdu skvěle)a k večeru jsme vyrazili k domovu. Další návštěva nás čeká u Apače a Achninna.