Je to tři  týdny, co se konalo Mistrovství ve výkonu dobrmanů v Jihlavě. Chtěla bych se pár větami vrátit k MR , protože cítím určitý dluh k rodině, k přátelů a k lidem, kteří pravidelně na naše stránky chodí.

Protože jsem to v Jihlavě neznala, čekala jsem stadion a tribuny. Jaké to bylo milé překvapení, když jsme dorazili s Jirkou a holkama na náš první trénink a před námi se otevřel  krásný cvičák u řeky se stálými maketami, s pěkným zázemím pro diváky, psovody i psy.

V pátek byl oficiální trénink v areálu vyhlášen od tří hodin. Vyrážíme směr Jihlava o dvě hodiny dřív než bylo třeba. V duchu si říkám,.......... hlavně nebýt poslední, moje tajné přání je splnit IPO3.Máme možnost si v klidu potrénovat, nakoupit proviant,ubytovat  se v nedalekém penzionu Kačaba a vyzkoušet místní kačabáckou kuchyni .  Od penzionu na cvičák to je, co by kamenem dohodil, pro nás i psy bylo ubytování snad to nejlepší co kdo mohl mít......
Večerní losování pro nás nebylo moc štastné, šla jsem losovat jako předposlední. Na stole na mě čekala už jen 6 nebo 9. Sáhla jsem hned z kraje na pytlík s granulemi, který měl ze spodu přidělené číslo 6. Prekérka….....jdeme při poslušnosti nejdříve na  odložení..... no co se dá dělat.

Šlo se spát brzy, Jirka a holky usnuli hned, já se do půlnoci převracela. Když už jsem konečně usnula,tak se mi zdálo,jak jsme vybouchly na stopě…. Ráno nás v kačabácké kuchyni čekal hemenex a posilující kafe, které jsem po tak mizerné noci opravdu potřebovala.
Už týden před závodem jsem se začala potýkat s Hermíny faleškou, ráno v den závodu se jí spustilo mlíko. Vypadala jak mlékárna a do závodního psa měla opravdu daleko .

Hodila jsem holkám pár granulí do misky.  Se  šestkou na prsou a se psem ,který by mohl dělat reklamu na nějaký ten mléčný výrobek jsme všichni nasedli do našeho auta a vyrazili na stopy s myšlenkou……snad toho moc nepokazíme a když jo, tak zítra chleba dražší nebude……

Když přišla naše skupina na řadu, losovalo se znovu pořadí. Číslo, které jsem si vytáhla mi určilo, že půjdeme úplně poslední.  Terény se mi moc líbily. Na stopě jsem Hermíně věřila, není zvyklá lajdačit, jen ty předměty…… Týden před závodem jsem na táboře dělala SchH2. Na stopě jsme si vysloužily 78 bodů bez předmětů. Byla jsem tenkrát z toho jak opařená, že Hermína, která má v tréninku 100% předměty se mi nad předmětem při zkoušce zastavila, ohlídla se a když se nic nedělo, tak se zase rozešla. Paní rozhodčí mi tenkrát radila, co a jak udělat, když mi tohle fena při zkoušce udělá……jak se mi ta rada za týden hodila.

S mírným mravenčením okolo žaludku jsme po hlášení vyrazily na stopu. Hned na prvním úseku mi potvůrka zopakovala označení předmětu ve stoje. Tentokrát jsem na nic nečekala,  hodila šňůru a spěchala k předmětu. Výborně ……zvládla jsem to.  Hodila jsem na Hermínu  vyčítavé oko, co to zase předvádí, ale ta se tvářila, jako bychom to trénovaly odjakživa. Lom si Hermína trochu ověřila, ale hned se chytla, svižně zdolala druhý úsek. Druhý lom se lámal přesně na myší díře. Hermi si čuchla do díry, zjistila, že by bylo zábavné si ulovit nějakou tu myšku. Nervy jsem měla na pochodu. Možná jsem měla počkat, že se zase rozejde, ale ona je lovec každým coulem a tak jsem raději přišla o bod za povel „stopa“, než riskovat, že úplně skončíme.  Ostatní úseky a lomy jsme zvládly na jedničku, druhý předmět jsme měly za 0, protože jsem asi nebyla dost pohotová a Hermína se mi po označení ve stoje rozešla. Na posledním předmětu jsem čekala, co si na mě holka vymyslí. Opět označení ve stoje, na nic jsem nečekala. Předmět nám byl uznán…hurááááá…..Celkové bodové hodnocení 83. Sen z noci se nevyplnil, jen Tonda Jun se divil, proč tak blbě učím psa označovat předměty. Vypadalo to opravdu, jako  kdybychom to měli takhle natrénovaný…hahaha.


Rychle se vracíme na cvičák, abych se stihla pozdravit s přáteli, kteří přijeli extra kvůli nám fandit a psychicky podporovat. Protože nastupuji na poslušnost až odpoledne okolo 14 hodiny, odvážím dobrmaní holky do penzionu, aby si ty dvě hodinky stihly odpočinout. Hermína se mi zdá nějaká unavenější.

Před nástupem na poslušnost jsem upozorněna, že fena, která s námi nastupuje na plac se ráda pere…..bezva…. Nástup a hlášení proběhlo bez problémů, my jdeme na odložení, druhý psovod na poslušnost. Já na Hermínu po celou dobu odložení nevidím, Jirka svým zvednutým palcem mi naznačuje, že Hermína leží, jak přibitá. Je mi horko, jsem zvědavá jak se Hermi vydrží v tomto počasí soustředit…… Chůze ušla, umíme o dost lepší. Všechna tři odložení se nám povedla. Začínala jsem být v pohodě, že už to nějak doklepeme. Doklepaly, ale zapoměla jsem dodržet 3 vteřiny u všech aportů a při vysílačce mě prý pes vůbec neslyšel a běžel až k řece…..takže nula za vysílačku a celkově 78 bodů. Měla bych jásat, že postupujeme se splněným limitem, ale spíš se ve mně zvedá vztek na sebe, že jsem to při poslušnosti řádně zvorala.

Na obrany jsme nastupovaly ve tři hodiny. Hermína  prověřuje všechny makety dobře. Vyštěkání je ze začátku plynulé, ale při mém příchodu dělá velké pauzy. Odvolání z makety máme za sebou. Při útěku a přepadu koukám jak z jara, co to s Hermínou je? Nic moc zákusy..….Zadní doprovod jsme zvládly v pořádku, přepad a boční doprovod…….no jsem ráda,že to máme za sebou.

Ještě kontrolák na figuranta, kterého jsem ještě nikdy neměla čest na place potkat. Do konce jsme to nějak obě ustály, ale celkový dojem z obran nebyl nic moc. Vůbec jsem Hermínu nepoznávala, ale prošly jsme díky Hermíny srdíčku a z placu odcházíme se 78 body. Ještě mi nedochází, že máme IPO3jku. Mě se spíš ulevuje, že to všechno máme ten den za sebou.

Zbytek dne chci strávit v poklidu, výsledky ostatních mě přestaly zajímat, jdu si v klidu vychutnat pohodičku mezi své přátele a známé. Někdo mě chytá venku za ruku a gratuluje, k pátému místu. Divím se…..jsme pátí? Běžím se podívat na výsledkovou listinu a opravdu u mého jména je pětka. Tak to jsem opravdu nečekala.  Mám radost a běžím to sdělit Hermíně, která chrupe na zadních sedačkách v autě. Hermííííí jsme pátíííííí. Kouká na mě, jako když jsem se právě zbláznila, choulí se do klubíčka a pokračuje ve spánku.



Co říct na závěr?
Závod se mi moc líbil a chtěla bych smeknout před všemi, kteří se o takový krásný závod zasloužili. Chtěla bych poděkovat Frantovi Matějkovi, figurantům, rozhodčím i kladečům a všem ostatním pomocníkům.
Chtěla bych taky moc poděkovat manželovi za zázemí, které by mi mohla leckterá holka-psovodka závidět.
Děkuji Míše, Evičce a Ivanovi, že mi přijeli fandit………….
Děkuji Peťovi za pomoc při tréninku……….
Děkuji všem přátelům, za poslané gratulace a za to, že jste nám drželi na dálku palečky…….
Na závěr děkuji mojí dobrmance Hermíně……..ptáte se za co? Až doma jsem si uvědomila, že Hermína musela na závod nastupovat strašně unavená. Na táboře v Lučkovicích se 6 dní v kuse stopovalo, cvičilo a kousalo bez jediného odpočinkového dne. Tento maraton jsme ukončily zkouškou SchH2…v den zkoušky zbývalo do závodu 6 dní. Musely jsme na stopu s pamlskami, jednou si zakousat, projet si poslušnost. Odpočívat nebylo kdy. Po republice Hermína dva dny nevylezla z pelechu, ani když se připravovalo žrádlo. Už jsem myslela, že je nějaká nemocná, ale nebyla. Dostala 14 dní „voraz“ a dneska už je to  zase holka, jakou znám.
Náš trénink nekončí, máme co zdokonalovat a pokud zdraví a okolnosti dovolí, uvidíme se příští rok na dalším Mistrovství republiky…………………………….