Historie plemene dobrman

Původ plemene

Dobrman patří společně například s knírači do vývojové skupiny pinčů. Jejich původ je s největší pravděpodobností evropský. Každý z pinčů má zřejmě základ v německém nebo anglickém chovu. Který z pinčů však byl první nebo které plemeno stálo u zrodu jiného plemene pinčů, to se opravdu zatím neví.

Německo společně s Anglií má zřejmě nejvíce mezinárodně uznaných a celosvětově známých plemen. Německo je také zvláštní tím, že všechna jeho plemena jsou či měla být pracovně využívána. Nejinak je tomu u dobrmana.

Dobrman je plemeno uměle vytvořené, tedy účelně a s jasným cílem. Každopádně se jedná ve srovnání s mnohými jinými plemeny o poměrně mladou rasu psa.

U zrodu dobrmanů stál Karl Friedrich Louis Dobermann (1834–1894) z durynského města Apolda. Jeho hlavním zaměstnáním bylo vybírat daně, respektive byl zaměstnancem daňového úřadu v Apoldě, ale je známo i mnoho dalších profesí, které během svého života vystřídal nebo prováděl souběžně. Prý byl i nočním hlídačem, obecním strážným, exekutorem, prodavačem vyčiněných kůží a údajně také odchytával toulavé psy. Tím se vysvětluje, na co potřeboval ostrého psa i kde hledal vhodné jedince k chovu.

Že se jeho práce mísila a točila kolem chovu psů, je zřejmé, a všemu ještě napomáhaly věhlasné trhy v Apoldě, kterým se také říkalo „psí trhy“. Bylo zde předváděno a zároveň ke koupi nabízeno velké množství psů, a tak K. Dobermann nejen psy choval, ale také prodával a s jinými trhovci vyměňoval i odkupoval.

Jeho rukama tak prošlo mnoho psů ze širokého okolí, ať už řazených k některému z již existujících plemen, nebo psů tuláků neznámého původu. Na jeho dvoře se však vyskytovali i jeho oblíbení psi, mezi nimiž měl být tmavě zbarvený řeznický pes (zařazením předchůdce rotvajlera), stájový pinč, či durynský ovčák.

K. Dobermann se chovu ponejvíce věnoval v letech 1865–1870. A právě v tuto dobu údajně vznikl nám dnes dobře známý dobrman. Bohužel K. Dobermann nevedl žádné záznamy o svém chovu, a tak neexistují žádné důkazy, jaká plemena, nebo dokonce konkrétní psi stáli u zrodu dnešního dobrmana.

Nám tedy dnes nezbývá než jen spekulovat, zda jeho oblíbení psi byli zakladateli plemene, nebo k vytvoření dobrmana byli použiti zejména cizí psi. A vůbec o jaká plemena se jednalo, pokud se vůbec jednalo o nějaká konkrétní plemena.

Můžeme se tak setkat s názorem, že vedle hladkosrstých stájových pinčů a řeznických psů typu rotvajlera, zasáhli určitým dílem do chovu i krátkosrstí ovčáčtí psi a ohaři. Někteří kynologové se nezdráhají být ještě konkrétnější, a tak bývá uváděno, že na jeho vzniku se podíleli pointři, němečtí krátkosrstí ohaři, výmarští ohaři, beauceroni, němečtí pinčové, manchester teriéři, německé dogy, rotvajleři a v neposlední řadě greyhoundi.

Některá z těchto plemen však ještě v polovině 19. století neměla čistou plemennou příslušnost a je také málo pravděpodobné, že by se v tu dobu, ve středu Německa, běžně objevovali čistokrevní angličtí psi. I když se později Otto Göller zmiňuje o křížení s krátkosrstými loveckými psy, ještě to nutně nemusí znamenat některé z plemen ohařů.

Na druhou stranu poměrně výrazný lovecký pud dobrmana, jeho zvednutá přední noha a napjaté celé tělo při extrémní pozornosti, u ohařů označované jako „vystavování“, teoreticky svědčí o blízké příbuznosti s některým z ohařů. Nejpravděpodobnější se zdá být výmarský ohař, neboť svým temperamentem i chováním, zbarvením i místem svého vzniku je dobrmanovi nejblíže.

Podobnost dobrmanů 19. století s beaucerony je vskutku neuvěřitelná, ale také může být náhodná. A přisuzovat spojitost s některými plemeny jen proto, že mohli plemeni dodat zbarvení, je tak trochu pošetilé. Zbarvení opravdu nemůže být směrodatné pro určení možnosti přikřížení jednotlivých plemen.

A tak možná byl začátek daleko prostší, než jak je nám dnes předkládáno, a pan Dobermann pouze vybíral nejostřejší, nejagresivnější a nejstrašidelněji vypadající jedince bez potřeby hledět na exteriér či zbarvení. A protože v tu dobu dobrman rozhodně nebyl ještě ani tak hladce krátkosrstý, ani jeho stvořitel neměl potřebu vyhledávat typy psů, které by upevňovaly nějaký exteriérový znak.

Pro svou práci, mezi lidmi samozřejmě velmi neoblíbenou a mezi zloději velmi přitažlivou, K. Dobermann potřeboval co největší ochranu. A tu mu nezajišťovala ani sebelepší střelná zbraň, pokud byl přepaden znenadání. Ale dobrý ostražitý pes, přímo vynikající obranářský pes, s výbornými reflexy a čichem, neměl problém udržet svého pána v bezpečí na několik metrů kolem. Dobermannovi psi začali být proslulí a říkalo se o nich, že se nebojí ani samého čerta. A protože tehdy bylo běžné, že někteří lidé věřili na zlo v podobě čertů, museli mít velkou víru v ochranitelské a hlídací schopnosti dobrmanů. Větší pocty se hlídací pes snad ani dočkat nemůže.

Dobermannovi psi byli považováni za nadmíru agresivní, nezvladatelné, strach nahánějící a velice ostražité. K. Dobermann pro zdůraznění ostrosti exteriérových rysů svým psům krátce kupíroval ocasy a uši. Tato tradice se udržela více než 100 let, třebaže konečná upravovaná velikost ušních boltců se postupně zvětšovala.

Protože přelom 19. a 20. století byl plný zlodějíčků, zlodějů a vrahů a život se s lidmi příliš nemazlil, mnozí lidé obdivující Dobermannovy ostré psy je chtěli vlastnit také. Tím byl zajištěn pro nově vznikající obranářské plemeno rozvoj.

Nebyl to však ještě zdaleka takový dobrman, jakého známe dnes. Byl ještě poměrně hrubého typu bez elegance, s delší, někdy i lehce vlnitou srstí s podsadou a většinou se světlým okem. Povahově byl až neuvěřitelně zlý, výbušný a ostrý na vše kolem sebe.

Prvním známým psem K. Dobermanna v typu dobrmanského pinče byl Schnuppe. Protože není známo, že by měl nějaké potomky, spekuluje se o tom, že se jednalo o vykastrovaného psa. Další, koho po Schnuppem K. Dobermann používal na svou ochranu, byla fena Bisart (někdy uváděna jako Bismarck). U této feny bylo zaznamenáno, že hned v prvním vrhu dala štěňata i modré barvy. První zápis dobrmana do plemenné knihy se uskutečnil již v roce 1893.

O systematicky vedený čistokrevný chov se založil až Dobermannův nástupce, Oto Göller, který založil klub nazvaný Národní klub dobrmanských pinčů.

Také to byl zřejmě on, kdo do chovu v roce 1908 přidal greyhounda. Představou Göllera totiž bylo získat elegantního, ušlechtilého a méně agresivního a naopak více ovladatelného psa.

V době vzniku prvního klubu pro dobrmany dostalo toto plemeno svůj do té doby neujednocený název: Dobermann Pinscher. Následovalo uspořádání první výstavy psů zaměřené právě na dobrmany. Standard plemene byl schválen v roce 1910.

Otto Göller měl jako prvního psa Prinze Matzi v. Grönland, který se narodil v roce 1895. Vynikal temperamentem, pracovitostí a odvahou, měl však velmi světlé oči. Tento pes postupně vystřídal tři jména. Je znám i pod jmény Prinz Ilm–Athen a Prinz Humburger. Avšak ani Göller nezanechal téměř žádné záznamy o zušlechťování dobrmanů svého chovu.

Dalšími typickými představiteli, podle nichž byl veden chov, byli Graf Belling, Greif v. Gröland, Junker Slenz v. Thüringen, Hellegrav v. Thüringen, nebo i první odchov O. Göllera Alarich v. Thüringen a další.

Moderní historie

Během 1. světové války bylo hodně dobrých dobrmanů odvezeno do Ameriky a pro velkou bídu psů v Evropě neustále ubývalo. Po skončení války bylo všude v Evropě jen poskrovnu dobrých dobrmanů. Přesto se mnozí chovatelé snažili o rychlý vzestup jejich chovatelské kvality.

Dobrmani byli velmi oblíbení, patřili k nejpočetnějším plemenům v Německu a v České republice, i na výstavách se objevovali v hojném počtu a zájemců o ně stále přibývalo. Jakmile začaly mít zájem o psy i nejrůznější ozbrojené složky, mezi prvními adepty na takový druh práce byli dobrmani, němečtí ovčáci a erdelteriérové. Ti také byli jako první zařazeni mezi tzv. služební plemena.

Dobrman byl znám dobrými výsledky v poslušnosti, obratnosti, stopách a samozřejmě v obranách. Třebaže se začátkem 20. století snad ve všech zemích kladl důraz na zjemňování postavy i hlavy dobrmana, později Němcům začala taková jemnost vadit a začali zpět vyžadovat mohutnost.

V tu dobu se upevňovalo vedle černého zbarvení s pálením i zbarvení hnědé, modré a izabel, opět vše s pálením.

Bohužel mezitím přišla 2. světová válka. Protože dobrmani byli velmi často, společně s německými ovčáky, používáni nacisty v koncentračních táborech, při zatýkání, obsazování území apod., sympatie k tomuto plemeni se změnily v odpor.

Němci u nich rozvíjeli nejhrůznějšími metodami agresivitu vůči člověku a dobrman tak získal přívlastek „ďábelský pes“. Pracoval s plným nasazením a byla mu lhostejná strana hranice, barva pleti i politická příslušnost. On chtěl jen dělat radost a pomáhat svému pánovi.

V obou světových válkách byl běžným „válečným psem“ a uplatnění našel v mnoha směrech. Byl využíván, zneužíván, ale také hrál důležitou roli v citových vazbách a podpoře vojáků. Poměrně dlouhou dobu po skončení války trvalo, než dobrman opět našel větší množství příznivců a přestalo se na něj hledět jako na tyrana.

Dlouho byli hodně ostří, někteří kousaví, agresivní a nedůtkliví, a ne každý majitel, který si tohoto psa přál a pořídil si ho, si s ním věděl rady.

Dlouho trvalo, než se lidé s jeho povahou naučili zacházet a dobrmana chápat. S přemírou agrese se u dobrmanů potýkali chovatelé na všech kontinentech, ale bylo období, kdy nezvladatelnost dobrmanů díky několika lidem vygradovala a dobrman se objevoval stále častěji v novinách, kde jej vylíčili jako největšího agresora. Je pravdou, že nebyly ojedinělé případy, kdy byli lidé dobrmany pokousáni. A novináři se nadšeně chytali každého případu, kde se dobrman objevil.

Vše se uklidnilo až koncem 70. let, v některých státech až v 80. letech 20. století, potom co se většina chovatelů snažila špatně ovladatelné a výrazně dominantní jedince vyřazovat z chovu. Zajímavostí je, že v Německu, vlastně v celé Evropě velmi dlouho dobrmany chovali a posuzovali jen (či převážně) muži, v Americe to byly naopak ženy.

Chov v České republice
Že byli dobrmani na našem území známi už na konci 19. století, dokládá fakt, že v roce 1903 byla vydána kniha Václava Fuchse, ve které autor upozorňuje na „psa budoucnosti“, dobrmana. První chovatelský klub pro toto plemeno byl založen na jižní Moravě v roce 1931. V tu dobu byl stále znám jako dobrmanský pinč, ale údajně se mu mělo říkat i „barbuch“.

Chov českých dobrmanů měl dobrou pověst, neboť se jednalo o zdravé plemeno s tehdy žádanou povahou. Dobrmani byli často vidět u ozbrojených složek a opravdu svou funkci zastávali na výbornou.

V roce 1952 byl zařazen mezi plemena Svazarmu, ale v roce 1966 převeden do Československého svazu chovatelů drobného zvířectva. Časem opět hrál jednu z hlavních rolí v seznamu pracovně–služebně využitelných plemen Svazarmu a figuroval na seznamu několika málo plemen, která by měla v případě potřeby sloužit pro účely armády.

Čeští chovatelé poměrně brzy začali chovat plemeno liniově nebo alespoň po tom toužili a snažili se, přestože to v druhé polovině 20. století nebylo vůbec jednoduché. Byl velký problém sehnat nějaké zahraniční krytí nebo přímo štěně ze zahraničí. V úvahu, a to jen v omezeném množství přicházelo Rakousko a chovatelské stanice na území tehdejší NDR.

Dalším problémem byl v jednu dobu přístup klubu dobrmanů, resp. představitelů klubu, kteří chovatelům prakticky nedávali na výběr a sami určovali podle svého momentálního přesvědčení, kterým psem bude která fena nakryta. Navíc přibylo nařízení, kolikrát ročně může pes nakrýt fenu, což opět brzdilo dobrý rozvoj chovu, neboť ani ti nejkvalitnější jedinci nemohli dostatečně předávat svůj genetický potenciál.

Koncem 20. století byla preferována příbuzenská plemenitba, a to poměrně dlouhou dobu. Přinesla sice krásné a typově velmi vyrovnané dobrmany, ale přinesla i několik negativních následků. Dobrmany však v chovu zasahovala jedna rána za druhou. Když už se dobrman alespoň trochu vymanil z pověsti zlého psa a začala se o něj zajímat i širší veřejnost, byl v 80. letech 20. století zakázán chov modře zbarvených jedinců.

Nato v roce 1993 přišel na řadu zákaz kupírování uší. To bylo období, kdy dobrman zřejmě nadobro ztratil největší množství obdivovatelů i chovatelů. Zákaz kupírování uší po vzoru několika okolních států zvedl velkou vlnu nevole. Nakonec přibylo i doporučení ponechávat dlouhé ocasy a počet zájemců o plemeno se dostal asi na stoleté minimum.

Protože se do té doby tyto části těla upravovaly, nedbalo se na jejich tvar ani velikost. Proto je dnes pro mnohé překvapení, že je vcelku běžné, že dobrman mívá uši nestejnoměrně svěšené, někdy třeba jen jedno, jindy obě nepřiléhají k lícím, nebo také různého tvaru. Často tak majitelé dobrmanů musejí v jejich mládí uši různě podlepovat, tvarovat a přechodně slepovat, aby dosáhli stejného tvaru a postavení obou ušních boltců.

V Německu platí od roku 1998 zákaz kupírace ocasů a po jejich vzoru přestali i mnozí chovatelé v okolních státech ocasy kupírovat. Předseda IDC a německého dobrman klubu H. Wiblishauser na posledním zasedání IDC dne 26. 8. 2011 totiž zcela jednoznačně deklaroval plány na připravovanou změnu standardu dobrmana v zemi původu, že uši a ocas musejí být nekupírované.

Opět však nastal problém s jeho ne vždy standardním a elegantním nošením, neboť někteří jedinci mají ocas na konci zatočený, nesený a různě stočený nad hřbetem nebo křivý. Nic z toho se nedalo dříve selektivním výběrem upravit, neboť po kupírování ocasu nebylo potřeba tyto problémy řešit.