07.Srpen 26
Přišel jeden pes, který změnil úplně všechno...
Ahoj.
Vy, kteří mě znáte, víte, že příspěvky na Facebook moc nepřidávám. Dnes ale cítím, že bych se o náš příběh chtěla podělit. Ne proto, abych někoho přesvědčovala nebo hledala soucit. Spíš proto, abych některé věci uvedla na pravou míru a možná dodala naději někomu, kdo si právě prochází něčím podobným.
Od dětství máme doma psy. Většinou se k nám dostali až jako starší, často nevychovaní nebo s různými šrámy z minulosti. Každý byl jiný, každý měl svůj příběh. Ale vždy se nám podařilo získat jejich důvěru a udělat z nich spokojené parťáky a domácí mazlíky.
Pak k nám ale přišel jeden pes, který změnil úplně všechno.
Byl úplně jiný. Měl velmi zvláštní povahu a vážnou poruchu chování. Najednou jsme stáli před něčím, co jsme vůbec neznali. Zkoušeli jsme všechno, co jsme uměli. Četli jsme odborné články, volali zkušenějším lidem, hledali rady, zkoušeli různé cesty. Jenže nic nepomáhalo.
Vypotili jsme litry potu, vyplakali moře slz a byli jsme naprosto bezradní. Dostali jsme se až do bodu, kdy jsme začali přemýšlet o tom nejhorším – o uspání. Jen ta představa nám trhala srdce.
Pak nám jeden úžasný člověk doporučil dalšího úžasného člověka. Trenéra, kterého jsem vlastně znala už jako malá, ale vůbec jsem netušila, že se věnuje právě takto problémovým psům.
Spojili jsme se. Slovo dalo slovo a začala naše společná cesta.
Trenér nás neučil jen povely. Učil nás rozumět psovi. Vysvětloval nám, proč se pes chová tak, jak se chová, co máme dělat jinak a hlavně proč.
A začaly se dít malé zázraky.
Pes nás začal vnímat. Začal spolupracovat. Začal přemýšlet. Dělal obrovské pokroky a bylo vidět, že práce ho baví. Každý sebemenší úspěch pro nás byl důvod k obrovské radosti. Měla jsem chuť otevírat šampaňské po každém povedeném tréninku.
Po každé lekci byl pes jako vyměněný.
A náš trenér? Ten je prostě jednička. Naučil nás neuvěřitelně moc. Jednu větu nám opakoval pořád dokola:
„Chyba téměř nikdy není u psa. Chyba je na druhém konci vodítka.“
Tehdy jsem tomu možná úplně nerozuměla. Dnes už ano.
To, co jsme neuměli my, co jsme nepochopili, co jsme nedokázali správně přečíst nebo udělat, nebyla chyba psa. Byla to naše chyba.
Pak přišla delší pauza v tréninku. Důvodů bylo několik – práce, čas a běžný život. Rozhodně ne proto, že by trenér svou práci nedělal dobře. Naopak. Svou práci odvedl výborně.
Jenže právě my jsme polevili.
Při cvičení pes pořád pracoval krásně, ale jeho porucha se mimo trénink začala postupně zhoršovat. Nakonec přišly i léky na zklidnění.
Jenže léky nejsou řešení. Jsou jen pomoc.
Pořád mi vrtalo hlavou, kde jsme udělali chybu.
Dnes už znám odpověď.
Ne trenér. Toho můžu jen doporučit.
My. Majitelé.
A do toho posloucháte názory okolí. Spousta lidí vám řekne: „Takového psa bych nechal uspat.“
Není jednoduché to poslouchat. Člověk začne pochybovat sám o sobě, přemýšlí, jestli opravdu dělá maximum.
A právě v té době nám do života vstoupil další člověk.
Člověk, který se nevěnuje výcviku psů, ale jiné oblasti práce se psy. A právě díky němu jsme začali na celý náš příběh nahlížet zase z úplně jiného úhlu.
Ale o tom zase příště…